Je to taková stará bolest. Za komunistů byla jedna lékárna na jedno město či obvod a bylo to. Netvrdím, že jste tam sehnali všechno, to ne, ale nikam jinam se již v podstatě nedalo jít. Takže si nemocný ušetřil nohy a také se mohl jít dříve léčit do postele.
Dneska máme na dvaceti metrech pět lékáren a každá má jiného vlastníka. Proč ne. Každý jeden z nich moc dobře ví, že léky jsou byznys jako hrom a že se na něm v podstatě nedá nijak prodělat. Lze se jen pořádně napakovat. Takže mají svou lékárnu jako zdroj příjmů a že je to v podstatě obchod s lidským zdravím je nezajímá.
Nu a do těch jejich lékáren chodí lidé proto, že onen lék nesehnali tam, nebo jinde. A protože ani zde asi nedostanou vše, budou pokračovat dále. Tak dlouho, až budou mít co chtěli.
Nu, to se nedá nic dělat. Potíž je v tom, že lidé nadávají většinou těm nepravým. Nadávají na toho, kdo je v tomto tak trochu mimo hru. Totiž on je to „pouhý“ distributor léků a jiného zdravotnického materiálu. Tedy třeba obinadel, náplastí a já nevím čeho všeho ještě. Možná vozí i sádru a špachtle do nemocniční sádrovny.
No, vtípky stranou a podívejme se proč za to vlastně oblast distribuce léčiv nemůže.
Oni totiž nemohou tušit, kolik toho lékárna vydala nebo prodala. Oni přivezou řekněme sto krabiček léku proti nějaké nemoci. Vědí že do té a té lékárny dali sto krabiček, nebo do jiné dvě stě, ale nemohou vědět, kolik se jich vydalo a je jedno zda na recept nebo ve volném prodeji. Takže čekají, až se ten, kdo to má na starost tento lék zase objedná. Teprve tehdy vědí, že lék není a přivezou další. Jenže když ten, kdo objednává zapomene, nebo z jiného důvodu nehlásí že ten a ten lék již není, tak je distributor v loji.
Takže vidíte, že se možná i váš hněv někdy obrátil proti tomu nepravému a jistě už budete příště nadávat na toho pravého viníka.