Láska může být partnerská, mateřská, otcovská, dětská, Boží, sesterská nebo bratrská, prostě může mít spoustu podob a přídavných jmen, které ji blíže charakterizují. Bohužel ale bývá ve skutečném životě málokdy čistá a bezpodmínečná. Miluju Tě, ale…věta, kterou můžeme slyšet poměrně často v různých vztazích. Přitom by u lásky žádné ale být nemělo. Buď je, nebo není. Zná odpouštění a bere druhého takového, jakým je. S jeho ctnostmi i neřestmi.
V partnerských vztazích hraje láska velmi důležitou roli. Vymizí-li, vztah se zásadně změní. Nemusí zaniknout, lidé spolu žijí stále dál, kvůli majetku, dětem, své lenosti a pohodlnosti, i z jiných důvodů, ale hodnoty ve vztahu a vzájemné chování jednoho k druhému se mění. Bohužel si právě v partnerských vztazích pleteme často lásku se zamilovaností. Zamilovanost, to jsou ty počáteční růžové brýle, přes které člověk partnera prvních pár měsíců a někdy i let vnímá a ta pak přerůstá v lásku a my prožíváme hluboký, plnohodnotný vztah nebo vymizí a my se probudíme z pohádkového snění a realita, kterou najednou máme před očima, se nám vůbec nelíbí.
Jsou také lidé, kteří potřebují prožívat zamilovanost neustále, a proto prchají ze vztahu do vztahu a jakmile mají pocit zevšednění, tak jdou zase dál. To je ale krajně nezodpovědné a většinou to vede k tomu, že takový člověk zůstane po letech sám, bezdětný a opuštěný.
Existují různé signály, kterými dáváme navenek znát, že to ve vztahu myslíme vážně a chceme spolu zůstat. Tím bývají hlavně zásnuby a pak svatba. Hlavní roli při nich hrají prsteny, kterými si slibujeme vzájemnou oddanost a nekonečnost našeho vztahu a naší lásky . Někdo dá ale přednost koupi nebo stavbě společného obydlí nebo pořízení dětí, i bez symbolických zásnub, či svatby.